Malý sál

Věštění je forma práce s nevědomým materiálem, kterou lidstvo s největší pravděpodobností využívá po tisíce let. Psychoterapeuti pracující s nevědomím se s postupy připomínajícími věštby někdy setkávají a v této přednášce bych se ráda zabývala věšteckými postupy, dovednostmi, které věštba obyčejně vyžaduje, a také fázemi věšteckého procesu. To vše se pokusím uchopit z pohledu psychologa se zájmem o mechanismy, jež můžeme najít za věštením. Co působí, že tyto způsoby práce s nevědomím mohou něco přinést? A co můžeme díky nim získat? Možná Vás přednáška povede k zamyšlení a třeba i k vyzkoušení některého způsobu práce s nevědomím, který označujeme jako věštění.
(K přípravě přednášky jsem využila informace ze své knihy Tajemství ve vaší hlavě, kterou vydalo nakladatelství Portál v roce 2021.)

Malý sál

Tento workshop se zaměřuje na možnosti setkání analytické psychoterapie a přístupu trauma informované jógy při práci s traumatickými zkušenostmi. Jógové techniky, zahrnující ásány, krije, práci s dechem a meditaci, umožňují klientům spojit se s tělem a prožívat přítomný okamžik, a také hledat symbolické vyjádření a harmonii v růstu po traumatu. Workshop se zaměří na možnosti regulace emocí a integrace těla a mysli tím, že představí specifika trauma informovaného přístupu k práci skrze celostní prožívání. Naznačí, jak mohou být jógové techniky využity k podpoře klientů v seberegulaci a nalezení rovnováhy, opory a možností změny. Dovolí účastníkům prozkoumat, jak jóga může pomoci klientům hledat autonomii, získat kontrolu nad vlastním životem a nalézt duchovní oporu. Budeme se zabývat principy jógy, které podporují posílení vnitřní síly a nalezení rovnováhy. Jeho součástí budou praktické ukázky jemné jógové praxe, které budou přizpůsobeny jazyku a principům analytické psychoterapie. Účastníci se seznámí s konkrétními cvičeními a technikami, které lze efektivně využít při práci s klienty nejen po traumatickém zážitku

Střední sál

Prostřednictvím obrazu zvířete se naše vědomí přesouvá blíže k cítění, tělovým vjemům a instinktivnímu uchopování skutečnosti. Zároveň nám jako projekční plocha zprostředkuje odstup od našeho já, což usnadňuje cestu k novým zkušenostem. Vedle prožitku je další rovinou imaginativní práce s obrazem zvířete symbolická povaha vnitřních obrazů.

Střední sál

Svůj příspěvek bych ráda zasvětila tématu vágního terénu ve městech – neudržovaným plochám uvnitř města, zdánlivě bez funkce, obvykle zarůstající křovím, lebedou a často skrývající drolící se stopu kulturní paměti v podobě chátrajících fabrik či domů z různých období – místech, kde to, co bylo kdysi diferenciované, svou diferenciovanost ztrácí nebo ji nikdy nezískalo. Pokusím se ukázat, že na vágní místa ve městech lze nahlížet jako na (kulturní) nevědomí města, o nějž je třeba pečovat stejně jako o nevědomí, potažmo duši, lidskou. Jde o místa, která v sobě nesou kulturní stíny a traumata na jedné straně a zároveň však i potenciál dalšího rozvoje a přerodu – nové individuace – na straně druhé. Jsou to místa, která stojí v opozici vůči personě města, jež má obvykle město reprezentovat a sloužit jako jeho výkladní skříň, případně i zakrýt duši celého města nebo alespoň jeho části, za které se jeho obyvatele mohou stydět (Murray Stein, z knihy Psyche and the City, 2010).

To, že města nejsou neživotná, a jakožto kongregace lidí mají svou osobnost a identitu stejně jako jednotlivci, ukazuje např. psycholog Charles Landry ve své knize Psychology and the City. Podobnou tezi, že město je organismus a má svou duši a svou individualitu, odlišnou od jiných měst, nalezneme i v knize jungovského analytika Thomase Singera (Ed.) Psyche and the City: A Soul’s Guide to the Modern Metropolis (2010). Autoři jednotlivých kapitol mapují různé aspekty duše jednotlivých měst (viz např. výše zmiňovaný Stein).

Je známo, že středoevropská města si v sobě nesou oproti těm západoevropským podstatně větší množství vágních terénů. V paměti mnohých z nás jsou obrazy zchátralých měst za socialismu, kdy se vágní terény prolamovaly z okrajů měst do center. Středoevropská města si ve 20. století prošla řadou kulturních traumat, zmiňme alespoň ničení měst za druhé světové války, vyhnání německé menšiny, znárodnění majetku v 50. letech a o 4 dekády později privatizaci a ekonomickou transformaci, která v mnoha případech předznamenala zánik.

Současní architekti, urbanisté, umělci ale i badatelé sociálně vědních oborů mají potřebu se s touto stopou vypořádávat a nově ji přetvářet. Chtějí využít potenciál těchto míst k jejich citlivým způsobem provedené, alespoň částečné integraci do vědomí města. Z psychologického hlediska se snaží dosáhnout nejen zahojení kulturních traumat, ale také přispět k větší celistvosti města (potažmo celosti jeho duše) a kvalitě života v něm. Příkladem takové praxe je transformace rozsáhlých vágních terénů v Berlíně, vzniklých po stržení Berlínské zdi, v novou osu propojující metropoli „vyprávějící svůj příběh srozumitelným jazykem přitom nepředstírá něco, čím již není.“ (Špoula, Město naruby). Za podobně úspěšnou proměnu lze u nás považovat revitalizaci Důlní oblasti Vítkovice v Ostravě pod taktovkou arch. Josefa Pleskota. Ve svém příspěvku se pokusím na těchto příkladech ukázat, jak lze nahlídnout naše vlastní kulturní traumata a pečovat o ně způsobem, které vedou ne k jejich vytěsňování či „pouhému“ se smíření s nimi, ale kdy mohou být využity jako potenciál přerodu a dalšího rozvoje duše našich měst, potažmo našich vlastních duší.

Příspěvek čerpá z kapitoly sepsané pro knihu Haluzík, R. (Ed.) (2020). Město naruby: Vágní terén, vnitřní periferie a místa mezi místy. Academia

Střední sál

Jako psychoterapeut a psychiatr se často ve své ordinaci setkávám s pacienty, kteří vyžadují současně psychoterapii a farmakoterapii. Ve své praxi mám pacienty, se kterými provádím pouze psychoterapii a na farmakoterapii dochází k jinému lékaři, pacienty, kterým pouze předepisuji léky a na psychoterapii dochází k jinému psychoterapeutovi a malé procento pacientů, které léčím kombinací obojího. Ve svém sdělení a na kazuistikách bych chtěl ukázat výhody a úskalí jednotlivých způsobů léčby z pozice psychoterapeuta i psychiatra: na co si dát pozor a co raději nedělat.