7. 10. 2023 v 16:00 – 16:30
Střední sál
Svůj příspěvek bych ráda zasvětila tématu vágního terénu ve městech – neudržovaným plochám uvnitř města, zdánlivě bez funkce, obvykle zarůstající křovím, lebedou a často skrývající drolící se stopu kulturní paměti v podobě chátrajících fabrik či domů z různých období – místech, kde to, co bylo kdysi diferenciované, svou diferenciovanost ztrácí nebo ji nikdy nezískalo. Pokusím se ukázat, že na vágní místa ve městech lze nahlížet jako na (kulturní) nevědomí města, o nějž je třeba pečovat stejně jako o nevědomí, potažmo duši, lidskou. Jde o místa, která v sobě nesou kulturní stíny a traumata na jedné straně a zároveň však i potenciál dalšího rozvoje a přerodu – nové individuace – na straně druhé. Jsou to místa, která stojí v opozici vůči personě města, jež má obvykle město reprezentovat a sloužit jako jeho výkladní skříň, případně i zakrýt duši celého města nebo alespoň jeho části, za které se jeho obyvatele mohou stydět (Murray Stein, z knihy Psyche and the City, 2010).
To, že města nejsou neživotná, a jakožto kongregace lidí mají svou osobnost a identitu stejně jako jednotlivci, ukazuje např. psycholog Charles Landry ve své knize Psychology and the City. Podobnou tezi, že město je organismus a má svou duši a svou individualitu, odlišnou od jiných měst, nalezneme i v knize jungovského analytika Thomase Singera (Ed.) Psyche and the City: A Soul’s Guide to the Modern Metropolis (2010). Autoři jednotlivých kapitol mapují různé aspekty duše jednotlivých měst (viz např. výše zmiňovaný Stein).
Je známo, že středoevropská města si v sobě nesou oproti těm západoevropským podstatně větší množství vágních terénů. V paměti mnohých z nás jsou obrazy zchátralých měst za socialismu, kdy se vágní terény prolamovaly z okrajů měst do center. Středoevropská města si ve 20. století prošla řadou kulturních traumat, zmiňme alespoň ničení měst za druhé světové války, vyhnání německé menšiny, znárodnění majetku v 50. letech a o 4 dekády později privatizaci a ekonomickou transformaci, která v mnoha případech předznamenala zánik.
Současní architekti, urbanisté, umělci ale i badatelé sociálně vědních oborů mají potřebu se s touto stopou vypořádávat a nově ji přetvářet. Chtějí využít potenciál těchto míst k jejich citlivým způsobem provedené, alespoň částečné integraci do vědomí města. Z psychologického hlediska se snaží dosáhnout nejen zahojení kulturních traumat, ale také přispět k větší celistvosti města (potažmo celosti jeho duše) a kvalitě života v něm. Příkladem takové praxe je transformace rozsáhlých vágních terénů v Berlíně, vzniklých po stržení Berlínské zdi, v novou osu propojující metropoli „vyprávějící svůj příběh srozumitelným jazykem přitom nepředstírá něco, čím již není.“ (Špoula, Město naruby). Za podobně úspěšnou proměnu lze u nás považovat revitalizaci Důlní oblasti Vítkovice v Ostravě pod taktovkou arch. Josefa Pleskota. Ve svém příspěvku se pokusím na těchto příkladech ukázat, jak lze nahlídnout naše vlastní kulturní traumata a pečovat o ně způsobem, které vedou ne k jejich vytěsňování či „pouhému“ se smíření s nimi, ale kdy mohou být využity jako potenciál přerodu a dalšího rozvoje duše našich měst, potažmo našich vlastních duší.
Příspěvek čerpá z kapitoly sepsané pro knihu Haluzík, R. (Ed.) (2020). Město naruby: Vágní terén, vnitřní periferie a místa mezi místy. Academia